Pro upřesnění: Burundi (a platí to obecně pro celou oblast Velkých jezer) není kulturně příliš diverzifikováno. Přestože zemi oficiálně obývají tři hlavní etnika – Hutu, Tutsi a Twa a v období občanské války byla etnická příslušnost horkým tématem, dnes už je toto rozdělení spíše formální a populace je natolik promíchána, že problém s určením své etnické identity mají dokonce sami Burunďané. Mezi mladší generací koluje oblíbený vtip na toto téma. Podle naší místní dobrovolnice Glorie probíhá konverzace zhruba takto „Jsi Hutu nebo Tutsi?“ „Jsem Hutu“ „Jak to víš?“ „Můj otec byl Hutu“ „To nemůžeš vědět, jen tvá máma ví, jestli jsi Hutu nebo Tutsi“
Jediné místo v zemi (o kterém zatím vím), kde je patrný jakýsi předstupeň multikulturalismu (a to převážně v podobě zahraničních expatů) je Bujumbura. V počtu expatů zde jednoznačně vedou Francouzi a Belgičané, ačkoliv to vypadá, že z dalších pozic je začínají dotahovat Němci, či Američané. Díky našemu mezinárodnímu projektu máme prostor pro kulturní interakce také uvnitř naší evropsko-burundské dobrovolnické skupiny, přestože zajímavější je určitě výměna (v našem případě spíše příjem) s místním prostředím. Kromě každodenních kulturních střetů, které zahrnují zejména nepříliš veselé momenty z oblasti řízení minibusu v místních dopravních podmínkách, se můj prozatím největší zážitek odehrál týden po příjezdu do země a přestože jsem si jej zařadila do kategorie „nepopsatelný“ zkusím vám ho alespoň přiblížit.
Těžko popsat jak ale první sobotu našeho života v Buje jsme se ocitli pod horkým africkým sluncem na basketbalovém hřišti pozorujíce skupinu místních kluků a holek s bubnama, kteří hráli a tancovali s bosýma nohama tradiční africké tance. Po několika minutách strávených v němém úžasu jsme byli vtaženi do děje, a přestože naše taneční kreace a hudební pokusy musely být víc než vtipné, všichni se trpělivě snažili předat nám alespoň základní prvky svého umění. Dvě hodiny tance a bubnování tak utekly jako voda za vydatné podpory místního publika čítajícího okolo pár desítek hlav, které se, stejně jako my, výborně bavily. Pět „muzungu“ holek špatně imitující africké rytmy – to se v Burundi jen tak nevidí! Naše další (a zatím poslední) lekce proběhla namísto pod horkým sluncem za vydatného deště, což ještě umocnilo báječnou atmosféru a utvrdilo nás v přesvědčení, že až nám to naše pracovní nasazení dovolí, vydáme se znovu do útrob ulic na další kulturní lekci!