V minulém příspěvku jsem vám krátce nastínila směřování našeho projektu i s některými jeho nedostatky a překážkami a dnes se pokusím přiblížit vám trable, kterým tu denně čelíme jakožto obyvatelé velkoměsta rozvojového světa. Na úvod musím říct, že pozice zahraničních dobrovolníků nám život zde značně ulehčuje, jak z pohledu bezpečnosti, tak samozřejmě co se týká pohodlí a možností a ve srovnání s životem průměrného obyvatele Bujumbury je naše realita nadstandardní, takže můj příspěvek rozhodně nechápejte jako stížnost, jsou však věci, kterých si většina obyvatel České republiky (tedy včetně mě) dostatečně neváží, dokud o ně nepřijde a na které bych se chtěla zaměřit. Začněme například elektřinou. Na fakt, že výpadky proudu přichází každý druhý den přesně v 10 hodin večer, se opravdu dá zvyknout poměrně rychle. Zhruba týden zpátky se ovšem poskytovatelé elektřiny rozhodli, že nám k životu bohatě stačí jedna funkční zásuvka… To znamená, žádné světlo, tiskárna, internet… Neříkám, že na sprchách a vaření při svíčkách není nic romantického a světlo v mém pokoji stejně nefunguje už dobrý měsíc, přesto se stavem, kdy jakýkoliv pohyb po domě po šesté večerní musíme vykonávat za pomoci svíček, úplně spokojené nejsme. Co je však ještě o něco horší, je nedostatek vody. Průměrná teplota v Bujumbuře je okolo 30°C, přidejte prach, špínu, vlhkost a celodenní práci v terénu a je vám jasné, že bez každodenní sprchy tu průměrný evropan nemá šanci přežít. Jednoho večera se však naplnila naše nejhorší noční můra a po „příklusu“ z posilovny s jazykem na vestě jsme s velkým jásotem zjistili, že voda opět neteče a co hůř, jako velké optimistky jsme si nepřipravily dostatek vody do zásoby… Jediné na co si nemůžu stěžovat je plyn, jehož dostatek (nebo nedostatek) závisí čistě jen na naší lenosti či ochotě zajít do nejbližšího obchodu a koupit ho… Dalším problémem naší domácnosti, který už jen letmo zmíním je invaze myší, švábů a dalšího, námi neidentifikovatelného hmyzu, komáry nepočítaje.
Mimochodem víte co je horší než spát s komárem pod jednou moskytiérou? Spát pod jednou moskytiérou s cvrčkem!
Jedním z nejčastějších témat našich debat a obav je otázka bezpečnosti. Protože ozbrojené loupeže nejsou v Burundi ničím výjimečným mít hlídače je zde pro zahraniční pracovníky naprostou nutností. Velkou neznámou pro nás však zůstává, co by takový hlídač vybavený píšťalkou a mačetou zmohl proti skupince ozbrojených „návštěvníků“. Nehledě na to, že pro vjezd do naší zahrady stačí zaklepat a zatroubit, naši hlídači jaksi nemají ve zvyku kontrolovat identitu návštěvníků a ani po dlouhých debatách na toto téma to nevypadá na brzkou změnu k lepšímu. Další naše obavy se soustředí okolo dopravní situace, zejména okolo checkpointů, kterými pravidelně projíždíme o víkendových nocích. Zejména fakt, že naše opakované žádosti o vystavení mezinárodního řidičského průkazu byly naší hostitelskou organizací zamítnuty jako „zbytečné“ (podle jejich slov stačí při kontrole zavolat jednomu z našich šéfů a oni už si s tím nějak poradí), nám při pohledu na opilé a po zuby ozbrojené osazenstvo checkpointů nahání hrůzu. O tom, že v našem autě cestujeme většinou ve složení 5 evropských holek, ani nemluvím.
Když se však odprostím od všech těžkostí, kterým čelíme, život zde má náboj, který byste těžko hledali kdekoliv v Evropě. Stačí strávit jedno odpoledne na místním tržišti diskutováním o ceně téměř čehokoliv od koření, přes ovoce, látky až k mouce a slepicím a do nákupu přibalit pár baget pro místní děti ulice a mít pak radost, že mají radost a všechna negativa se rázem rozplynou. Takový holt už život tady je, žádný med ale za každý špatný zážitek tu nacházím dva dobré, které mi dávají sílu držet si zdravou míru optimismu do příštích měsíců.