Je 15. Ledna 2013, což krom toho, že svátek má Ctirad a prezidentské volby jsou v plném proudu, znamená, že tomu jsou přesně 4 měsíce, co jsem opustila svou domovinu a vydala se za dobrovolnickou zkušeností a dobrodružstvím na africký kontinent. Je tomu už nějaký ten měsíc co jsem měla naposledy dostatek času a sil podělit se o nejnovější vývoj mého působení zde a proto (a protože jsem byla pokárána) si myslím, že nastal čas dát tomu trochu „grády“. Pokusím se vám tedy shrnout události předcházejících dvou měsíců, a aby to nebyla úplně nuda, pokusím se to proložit nějakou peprnou historkou. Trocha bulváru není nikdy na škodu, ne?
Takže abychom začali… Prosinec… Začátek měsíce byl poznamenán příjezdem „technického koordinátora“ našeho skvělého (a jak jsme zjistili zcela soběstačného) týmu. Jednalo se o člena iniciativy HOT (Humanitarian Openstreetmap Team) která se snaží pomocí mapovacích technik na dálku i v terénu zlepšit připravenost místních aktérů na případné humanitární krize. Jakožto člověk protřelý nesčetnými cestovatelskými zážitky a zkušený v oboru byl do našeho veskrze dívčího a týmu přijat s velkými ovacemi a očekáváním. Nutno však podtrhnout, že po třech týdnech soužití byl s podobným nadšením odeslán zpět do studeného Stockholmu. Po technické stránce se náš koordinátor jakožto hrdý příslušník rodu geeků osvědčil na jedničku, co se však týče organizační a osobní stránky tato „pomoc“ vnesla do našich řad spíše zklamání. Tato zkušenost náš tým ovšem obohatila o vědomí, že když něco nejde podle plánu našich vzdálených „nadřízených“, je potřeba spolehnout se na vlastní zdroje a vlastní schopnosti a věřit tomu, že když dáme hlavy dohromady, věci se začnou hýbat správným směrem. Naše motivace po těchto třech týdnech vystoupala do nebeských výšek a možná díky tomu, jsme byli schopni během několika málo dnů uspořádat trénink s 15 motivovanými mladíky z místní asociace pro demokratizaci informatiky (AJDI), která se nám odvděčila nakažlivým nadšením pro mapování a trénink ostatních aktérů a která, ač neoplývá téměř žádným materiálním vybavením, nás za necelý měsíc téměř dostihla v počtu uspořádaných „mapovacích večírků“.
Jakožto všichni řádní občané planety země, jsme se také začátkem prosince začali zodpovědně připravovat na nadcházející konec světa. Nenechali jsme nic náhodě a na 21. 12. 2012 jsme si naplánovali 36 hodinovou cestu autobusem napříč Tanzánií se společností, která nemá ve východní Africe valnou pověst, co se týče bezpečnosti. To abychom těm Mayům ulehčili práci. Ti však pravděpodobně ocenili naši odvahu a odvedenou práci a nechali nás v klidu a míru prožít vánoční svátky v africkém ráji jménem Zanzibar. Koření, jídlo, moře, večírky, delfíni, kokosáky a všeobjímající pohoda. Tak vypadaly svátky dobrovolníků pilotního projektu Evropské Unie. Po všeobecném odpočinku, který nám všem zachránil zdravé myšlení a naplnil potřebným elánem do další fáze projektu, můžu tedy hrdě prohlásit:
Jsme zpět, jsme opálené a jsme motivované nakopat případné humanitární krizi v Burundi zadek!
P. S.: Pokud jste opravdu čekali něco skandálního, otevřete si stránky Blesku a zapomeňte na můj příspěvek…. A pro ty co se opravdu zajímají o koncept „opensource“ a jeho využití a můj příspěvek je neuspokojil, dovolím si vřele doporučit toto video:
http://www.ted.com/talks/tim_berners_lee_the_year_open_data_went_worldwide.html
Enjoy!